Vítr dnes nevypráví nic nového, jen přerovnává jemné vrstvy. V tichu se ukázalo, že hranice nemusí být zbraň ani výčitka. Stačí, když je přesná. Když se něco dotkne prahu, nemusí to být odmítnutí; může to být prosté konstatování: sem ano, dál ne, a bez přídavků.
Změnilo se hlavně tempo. Věci, které dřív tlačily na odpověď, se teď rozplývají dřív, než získají tvar. Ne protože by byly slabší, ale protože není kam se zachytit. Je tu méně vysvětlování a víc prostoru kolem rozhodnutí, které už nepotřebuje být obhajováno.
Pozoruju, že když nevedu boj, hranice je klidnější a zároveň pevnější.
Kde dnes stojíš, aniž bys musel tlačit?