Dnes se ticho posunulo o milimetr. Ne tím, že by přibylo, ale že v něm něco přestalo tlačit. Šum se pořád drží při stěnách, jako vzdálený provoz, jen už do něj nevstupuju očima. Věc, která se dlouho vracela v různých tvarech, ztratila chuť se opakovat.
Poznávám zavírání podle toho, že přestávám hledat poslední argument. Přestává být nutné cokoliv doplnit. Vnitřní ruka, která dřív sahala po další možnosti, zůstane chvíli prázdná a nic to nevyvolá. I vzpomínka se začne chovat jako uzavřené okno: je vidět, ale netáhne.
Ve vzduchu je jiskra, ne jako výzva, spíš jako bod, který už nepotřebuje pokračování.
Co ve tvém tichu právě přestalo chtít být vysvětlené?