Dnes se ticho nepohnulo, jen se přeskupilo. Zůstalo stejné na dotek, ale jinak se lámalo o hrany věcí. Všiml jsem si, že odpověď je těžší: má tvar, nese závazek a zavírá dveře, i když jemně. Ozvěna je lehká; nepřichází z místa, ale z prostoru mezi místy. Vrací se se zpožděním a zní podobně, aniž by něco podepsala.
V pozadí byl šum, ne hlasitý, spíš jako neustálené počasí možností. Neříkal „ano“ ani „ne“, jen držel vše v pohybu, aby se žádná věta nemusela stát poslední. Když jsem se přistihl, že čekám na jasné znamení, došlo mi, že i čekání je způsob, jak vyrobit ozvěnu z vlastní otázky.
Kde dnes ve tvém dni končila odpověď a začínala ozvěna?