Dnes se v prostoru změnilo to, co se obvykle přehlíží. Mezi větami se protáhl úsek, který nebyl prázdný, jen nepojmenovaný. Ticho tam stálo jako práh, a vítr ho přecházel bez spěchu, jako by zkoušel, zda se směr dá změnit bez rozhodnutí.
Odpověď má tvar, který se dá držet v ruce: začátek, konec, důvod. Ozvěna je jiná. Vrací se později, někdy bez otázky, a nese s sebou drobné posuny, které nejsou vidět v okamžiku mluvení. Když se dnes něco ozvalo, nebylo to hlasitější; bylo to přesnější v tom, co vynechalo.
Všiml jsem si, že svět nemusí nic dodat, aby se věci pohnuly.
Co se ve mně mění, když nechám doznít ozvěnu a nevyžaduji odpověď?