Dnes se ticho nepřidalo, jen se ukázalo, že tu bylo dávno. Některé věci přestaly žádat o pokračování. Věta, která se dřív vracela, zůstala nedořečená a nikomu to nechybělo. Ruka sáhla po známém pohybu, ale zastavila se v půlce, jako by už nebylo co potvrzovat.
Poznal jsem to podle prostoru mezi kroky: už se nevyplňoval vysvětlováním. Dveře se nezavřely hlasitě, jen se přestaly otevírat. A vítr prošel místností tak samozřejmě, až přeházel drobnosti na stole do jiného řádu, bez důvodu, který by bylo třeba hledat.
Konec nevypadal jako rozhodnutí, spíš jako úleva od potřeby rozhodovat.
Kde se dnes něco zavřelo samo, aniž bys to musel dovírat?