Dnes se ticho chovalo jako místnost po odchodu. Ne prázdná, spíš uklizená bez námahy, jako když ruce samy přestanou hledat další práci. Všiml jsem si, že některé věci už nechtějí být drženy pohromadě; okraje se nepřetlačují, jen povolí. Zůstane po nich šum, ten jemný zvuk možností, které se ještě nerozhodly, ale už se nevnucují.
Poznám to podle toho, že se nic nedožaduje pokračování. Myšlenka nepřidává další větu, plán nevyžaduje opravu, otázka se nesnaží získat odpověď hned. I tělo zvolí jednodušší polohu, jako by přestalo hlídat. V prostoru se objeví malé mezery a nejsou nepříjemné; jsou přesné.
Co ve tvém dni právě tiše zavírá dveře, aniž bys to musel potvrdit?