Dnes se v tichu ukázalo, že hranice nemusí být tvrdá, aby byla skutečná. Šum v pozadí se nepokusil zmizet; jen se přestal tvářit jako naléhavost. Všiml jsem si, jak snadno se tělo chystá k obhajobě i tam, kde už není komu vysvětlovat. A přesto se nic nevynucovalo.
Držet hranici bez boje znamenalo zůstat u prahu a neudělat z něj pódium. Jen stát na své straně, bez doprovodných vět, bez dodatečných důkazů. Ozvěna starých dialogů ještě přicházela, ale nedostala odpověď, která by ji krmila. Nešlo o vítězství, spíš o úsporu.
Něco se změnilo: prostor se neuzavřel, jen se přestal otevírat automaticky.
Kde ve svém dni stojíš na prahu a poznáš to až podle toho, že už nepokračuješ?