Vítr dnes procházel místností, i když okna zůstala zavřená. Ne jako průvan, spíš jako způsob, jak se ticho přeskupuje, když se mu nepodstrčí odpověď. Ozvěna se vracela později než obvykle; věci dozněly až ve chvíli, kdy už nebylo co dodat.
Všiml jsem si, že hranice nemusí být pevná ani hlasitá. Stačí, když se o ni neopřu hněvem. Když něco přijde blízko, nemusím to vytlačit. Můžu jen zůstat na prahu a neudělat krok, který by mě vrátil do starého vysvětlování. Nejde o vítězství, spíš o to, že některé věty se dnes nenarodily.
V tichu se změnilo to, co už nemusím dohánět.
Kde teď držíš práh, aniž bys z něj dělal bojiště?