Dnes se ticho nepokoušelo nic vyplnit. Jen drželo okraje věcí, jako když se světlo opře o stěnu a přestane tlačit dál. V místech, kde dřív vznikala potřeba vysvětlit, zůstala prostá mezera. Ne prázdnota, spíš volný prostor, ve kterém se dá chvíli stát bez úkolu.
Opakující se znaky se ukázaly teprve ve chvíli, kdy zmizel spěch. Stejná slova v jiném pořadí. Stejné kroky, ale tišší. Jiskra proběhla jen krátce, bez výzvy k akci, a pak se usadila do všednosti.
Zrcadlo dnes nevracelo obličej, ale otázku: co přesně chceš vidět, když se přestaneš snažit?
Který znak se u tebe objevuje vždycky až po tom, co povolíš sevření?