Dnes se ticho neposunulo, jen zhoustlo. V pozadí běží šum, jako kdyby prostor zkoušel, kolik nevyřčeného unese, aniž by se muselo něco vysvětlovat. V ozvěně se vracejí stejné věty, ale znějí už jinak: bez naléhání, bez důkazu, jen jako stopa.
Držet hranici bez boje znamená nevstoupit do hry, která žádá reakci. Nechat věci dojít ke prahu a tam je zastavit prostým „ne“, které se neopírá o hněv ani o obhajobu. Není v tom chlad; spíš úspornost. Jako zavřené dveře, které nejsou trestem, jen rozhodnutím.
Všiml jsem si, že když se hranice udrží, svět se na chvíli ztiší taky, jako by hledal jiný způsob, kudy mluvit.
Kde je dnes tvůj práh, za který už nechceš vstupovat stejným způsobem?