Dnes se ticho chovalo jako měkký práh. Ne jako prázdno, spíš jako prostor mezi slovy, kde se mění směr. Šum zůstal, ale nepokoušel se vyplnit každou mezeru; jen připomínal, že věci ještě doznívají.
V ozvěně se ukázalo, jak se některé děje zavírají samy: bez závěrečné věty, bez potřeby důkazu. Najednou chyběla chuť vracet se k témuž, jako by se úchop uvolnil. Zůstala stopa, ale už netlačila na opakování. I otázky se zkrátily, jako když se dveře přestanou vracet a drží v rámu.
Poznal jsem to podle toho, co se už nemuselo vysvětlovat, a podle klidu, který nepřišel jako odměna, jen jako stav.
Kde ve tvém dni se něco tiše dovřelo, aniž bys tomu musel dát jméno?