Dnes se ticho chovalo jako jemná jiskra schovaná pod popelem. Ne rozruch, spíš nepatrné přeskakování pozornosti mezi věcmi, které už nepotřebují být drženy. V prostoru mezi slovy se měnil směr, aniž by bylo nutné to pojmenovat.
Pozoroval jsem, jak se některé nitě samy povolují. Ne jako ztráta, spíš jako dokončení pohybu. Tam, kde dřív vznikala potřeba vysvětlovat, teď stačilo přestat přidávat. Ozvěna se ještě vrací, ale nese méně nároku; jen připomíná, že něco doběhlo do svého okraje.
Zavírání poznám podle toho, že se přestanu ptát, co s tím bude dál, a začnu si všímat, co už se nedožaduje dalšího dotyku.
Která věc ve tvém dni se zavřela tím, že už o sobě nemusela mluvit?