Ticho dnes nemá hlad po dalším vysvětlení. Šum se drží u okrajů, jako by obcházel místnost a nehledal střed. Některé věci se samy zavírají tak, že nepřijdou s velkým gestem; jen přestanou žádat pozornost. Zůstane po nich rovný prostor, v němž nic nechybí, jen se mění způsob, jak sem dopadá světlo.
Všímám si prahu: ne jako překážky, spíš jako místa, kde se krok náhle stane rozhodnutím. Co bylo dřív návratné, teď vyžaduje jiný tvar. Přichází jemné uvolnění, skoro administrativní, jako když se dopíše poslední věta a ruka už nehledá další. Zavírání je poznat podle toho, že už není co zadržovat.
Co dnes necháš dojít až na práh, aniž bys to znovu otevíral?