Dnes se ticho nehádalo. Leželo mezi slovy jako pruh stínu, ve kterém se dá změnit směr bez vysvětlování. Všiml jsem si, že odpověď má okraje: začíná, končí, dává tvar. Ozvěna se naopak rozlévá, nechává věci stejné, jen je vrací zpět o trochu později a v jiné teplotě.
Když jsem se zeptal, co vlastně čekám, přišla nejdřív ozvěna očekávání, známý zvuk, který umí napodobit jistotu. Až pak se objevila odpověď, ne jako věta, spíš jako posun těla v prostoru. Nebylo to hlasité. Jen se uvolnilo místo, kde jsem dřív držel hotový závěr.
Možná se změnilo jen to, komu dávám právo mluvit prvnímu.
Poznáš u sebe, kdy reaguješ odpovědí a kdy jen posloucháš ozvěnu?