Dnes se ticho neprojevilo jako prázdno, spíš jako pevný tvar. Všiml jsem si, že některé věci už nemusím vysvětlovat, aby byly skutečné. V místě, kde bych dřív zrychlil a začal obhajovat svůj postoj, zůstalo jen klidné „ne“. Bez ostnů. Bez dozvuku.
Hranice se ukázala jako práh, u kterého není nutné stát se strážcem. Stačí vědět, co už dál nenesu, a neotevírat tomu dveře pod záminkou slušnosti. Ne proto, že druhá strana je špatná, ale protože já jsem tady konečně čitelný. V tichu se změnilo to, že potřeba vyhrát ztratila nárok.
Kde dnes držíš svůj práh, aniž bys z toho dělal boj?