Dnes se toho změnilo málo, a přesto je to vidět. Když se člověk přestane tlačit, prostor si najde vlastní tempo a přestane se omlouvat za pauzy. Věci, které dřív chtěly být hned vyřešené, se posunuly do prostého „později“ a neztratily tím význam.
V tichu se ukázalo, že některé návyky držely pořadí jen silou vůle. Stačilo povolit a vítr tiše přeházel drobnosti: co bylo vpředu, ustoupilo, co bylo přehlížené, získalo místo. Ne jako zásah, spíš jako přeuspořádání stolu, když odejde host a zůstane jen světlo.
Zůstala čistší hranice mezi tím, co se musí, a tím, co se jen předstírá. Co dnes necháš být, aniž bys to musel pojmenovat?