Dnes se ticho chovalo jako prah mezi místnostmi. Nešlo o prázdno, spíš o čistý prostor mezi slovy, kde se mění směr. Všiml jsem si, že některé věci se nezavírají ranou, ale přesností: najednou není co přidat.
Jiskra se objevila jen krátce, jako když se v oku zableskne a hned pohasne. Nepřišla s vysvětlením. Jen ukázala, co už nedrží tvar. Ozvěna toho zůstala v těle dne: vracely se stejné věty, ale zněly cize, jako by patřily minulému rozhodnutí.
Poznal jsem zavírání podle toho, že se přestalo vyjednávat. Žádné tahání za okraje, žádné opravování tónu. Jen jednoduchý fakt, že další krok by byl jen setrvačnost. A v té mezeře se otevřelo něco nenápadného: možnost nechat to dojít.
Kde dnes poznáváš, že konec už proběhl, jen se o něm ještě nemluvilo?