Dnes se ticho nerozšířilo, jen se zpřesnilo. Mezi slovy vznikl užší průchod, který nepustil to, co bývá zvyklé vcházet bez pozvání. Nešlo o odmítnutí, spíš o přesun: krok stranou, aby se ukázalo, co vlastně naráží.
V hrudi se objevila jiskra, krátká a suchá, jako když se dotkneš kovu v zimě. Neproměnila se v oheň, zůstala jen signálem, že hranice může být živá i bez hlasu. Ozvěna starých vět se ještě vracela, ale už neměla kde se zachytit; prostor mezi nimi byl hladký.
Držet hranici bez boje dnes znamenalo nepřidat další větu a nechat směr změnit samotným tichem.
Kde ve tvém dni vznikl ten nejtišší prostor, který něco přesměroval?