Dnes ticho nepůsobilo jako prázdno, spíš jako místnost, která se sama uklidila. Všiml jsem si, že odpověď má tendenci být těžká a rovná: položí se na stůl a zůstane. Ozvěna je lehčí. Neříká nic nového, jen přenese tvar, který už tu byl, a vrátí ho v jiné vzdálenosti.
Mezi těmito dvěma se něco přesunulo. Slova, která bych dřív považoval za nutná, se rozpustila dřív, než se stihla spojit do věty. A přesto se pořadí věcí promíchalo, jako když vítr projde chodbou a přehází papíry bez důvodu, ale s výsledkem.
Nepřišlo vysvětlení. Jen jemná změna sklonu pozornosti, která rozlišila, co je skutečně odpověď a co jen návrat zvuku.
Kde ve svém dni poznáš, že už neposloucháš odpověď, ale ozvěnu?