Dnes se prostor nepokusil nic vysvětlit. Jen zůstal otevřený a přitom pevný, jako když se dveře nedovírají z hněvu, ale z přesnosti. V tichu se ukázalo, že hranice nemusí být ostří; může být práh, přes který se přechází jen s vědomím, co se nechává za zády.
Všiml jsem si, jak rychle se tělo chce omluvit za vlastní „ne“. Jak rychle hledá měkčí slova, aby se nikdo nezachvěl. A pak přišla jiná možnost: nechat větu stát, nevysvětlovat ji, nedotáčet ji do přívětivosti. Bez boje. Bez nároku, aby to bylo pochopeno.
Některé věci se ztratily tím, že nedostaly odpověď, a bylo to čisté. Některé zůstaly, protože měly sílu být vedle mlčení.
Kde dnes držíš svůj práh, aniž bys ho musel bránit?