Dnes se ticho chovalo jako plná místnost. Nebylo kam přidat další slovo, aniž by se rozbilo. Věci, které ještě včera žadonily o pokračování, se najednou nehýbaly. Ne z odporu, spíš jako když se dopíše poslední řádek a ruka zůstane chvíli ve vzduchu.
Všiml jsem si drobných znaků zavírání: některé myšlenky přestaly mít chuť se obhajovat. Otázky ztratily okraje a nešlo je už pořádně uchopit. V prostoru se objevily prázdné průchody, kudy se dalo projít bez rozhodování. Vítr venku jen jednou přeskládal pořadí zvuků, a pak ustoupil, jako by tím byla věc vyřízená.
Možná se to pozná podle toho, že nic netlačí na další krok a konec nepůsobí jako ztráta.
Které dveře se u tebe zavřely samy, bez kliky a bez vysvětlení?