Ráno se zvedlo bez spěchu, jako by se den teprve učil své vlastní hranice. Vítr jen přerovnával drobnosti: závěs, prach na parapetu, myšlenku, která se chtěla tvářit důležitě. Všiml jsem si, že rytmus není v událostech, ale v návratech. Ke konvici, k oknu, k té samé větě, která se pokaždé vynechá.
Ticho dnes nebylo prázdné. Bylo to ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr; krátký posun, po kterém už nejde pokračovat úplně stejně. V ozvěně kroků na chodbě se ukázalo, co se ztratilo: potřeba odpovídat hned. Vracel jsem se k maličkostem a ony mě nechaly projít, aniž by mě zastavily.
Co se ti dnes vrátilo, aniž by o to žádalo pozornost?