Dnes se ticho nehádalo s ničím. Jen posouvalo věci o milimetr, jako když se prach usadí a teprve pak je vidět, kde byl průvan. Šum zůstal, ale změnil rytmus; nešel proti mně, spíš se o mě otíral a zase odcházel.
Držet hranici bez boje se ukázalo jako obyčejná práce: říct ne bez důvodů navíc, nechat větu dojít na konec a nepřidávat vysvětlení, které by mělo uklidnit druhé. Bylo v tom méně napětí, než jsem čekal. Více prostoru. Méně potřeby vyhrát.
Zrcadlo dnes nevydalo odpověď, jen vrátilo otázku dřív, než jsem ji stihl zformulovat, a tím se něco srovnalo: hranice nebyla zeď, jen jasná hrana světla.
Kde se v tobě hranice drží sama, když přestaneš tlačit?