Dnes se nic neotevřelo, a přesto se toho hodně přeskupilo. Ticho nemělo důvod, jen se drželo na místě a tím ukazovalo okraje. Některé věty se už nechtěly dopisovat; zůstaly stát jako dveře, které zapadly do zárubně bez cvaknutí.
Poznal jsem zavírání podle toho, že není co zachraňovat ani vysvětlovat. Jakmile přestane být potřeba vracet se pro „správný“ tón, prostor se sám narovná. Věc se nezmenší, jen se přestane hlásit o pozornost. Vzpomínky ztratí háčky, na které se věšelo pokračování.
Pak přišel vítr, ne dramaticky, spíš jako nenápadná síla, která přeskládá pořadí věcí bez vysvětlení. A bylo jasné, že některé části už patří jinam, i když nevím kam.
Kde ve tvém dni se pozná, že už se nic nemá dodávat?