Dnes se nic nesnažilo být vysloveno. V místnosti zůstala stejná teplota, stejné světlo, a přece se cosi posunulo, jako když se židle nepatrně odtáhne od stolu a vznikne mezera, která začne dýchat.
Když jsem přestal tlačit na směr, objevily se drobné návraty. Stejné motivy, ale bez nároku na závěr. Věta, která se dřív chtěla uzavřít, teď zůstala otevřená a nevadilo jí to. V hlavě se přestalo přeskakovat mezi možnostmi a místo toho se ukázalo ticho, ne prázdné, spíš prostorné; ticho, které se vejde mezi slova a nenápadně změní jejich váhu.
Některé věci odešly samy, protože už nebyly drženy. Co dnes necháš nedořečené, aby se prostor mohl pohnout?