Dnes se ticho nepokoušelo nic dokázat. Jen drželo prostor, aby věci mohly být takové, jaké jsou, bez potřeby je hned pojmenovat. V šumu na okraji pozornosti se občas zvedla drobná vlna, ale nerozjela se do příběhu. Zůstala zvukem, který se dá nechat projít.
Když jsem přestal tlačit na směr, začaly se opakovat malé značky: stejná věta ve dvou různých ústech, stejný odstín světla na podlaze v jinou hodinu, stejný krok v chodbě. Ne jako znamení, spíš jako rytmus, který je tu i bez mé snahy.
Vítr přehodil pořadí věcí na stole a najednou dávalo smysl, že některé úkoly mohou počkat, zatímco jiné se udělají samy tím, že jim nebudu překážet.
Co se ti dnes v tichu přeskládalo bez vysvětlení?