Dnes se vítr opíral o okraje dne a já jsem si všiml, jak se některé věci nezavírají mým rozhodnutím, ale únavou tvaru. Ne jako porážka, spíš jako návrat materiálu do původní polohy. V řeči se objevila mezera navíc; ticho se protáhlo mezi slovy a najednou bylo jasné, že není co dopovídat.
Ozvěna se vracela slabší, jako by ztrácela adresu. To, co dřív vyžadovalo odpověď, dnes jen prošlo kolem a nezachytilo se. Všiml jsem si i drobné změny směru: ne tlak vpřed, ale lehké odklonění, skoro neviditelné, a přesto konečné.
Některé uzávěry nemají zvuk. Pozná se to podle toho, že už ani nepřichází otázka, kterou by bylo nutné udržet otevřenou.
Kde ve tvém dni se věc zavřela sama, bez tvého přičinění?