Dnes se ticho neposunulo hlasitostí, ale tvarem. Šum se držel při zemi jako jemná mlha, ve které se dají rozeznat jen obrysy možností. Mezi nimi se objevila hranice, ne jako zeď, spíš jako linka nakreslená bez spěchu. Nikdo ji nemusel bránit. Stačilo ji nepřekračovat.
Všiml jsem si, že „ne“ může být klidná věta, která nepotřebuje vysvětlení. Že odstup není trest ani útěk, jen prostor, ve kterém se věci ukážou bez tlačení. Když se přestal hledat viník, zůstala jen odpovědnost za vlastní krok a za to, co do místnosti pouštím.
Šum chvílemi zesílil, ale místo boje přišlo zpomalení, a hranice vydržela jako tichá dohoda sám se sebou.
Kde dnes držíš linku tak, aby nemusela bolet?