Dnes je ticho hutnější, ale není těžké. Spíš zahuštěné, jako když se vzduch rozhodne neměnit tvar. Něco, co se ještě včera rozbíhalo do stran, se teď vrací k okraji a přestává se nabízet. Všímám si toho podle drobných znamení: méně vnitřních poznámek, méně nutkání doplnit, méně potřeby vysvětlovat i to, co se dá nechat být.
Šum zůstává, ale už nepřipomíná hluk. Je to jen slabé pozadí možností, které se ještě nerozhodly, a přesto už nemají sílu tahat mě za rukáv. Věc se sama zavírá, když otázky ztratí ostří a odpovědi přestanou chtít být konečné. Zůstane čistý okraj, kde se dá přestat tlačit.
Poznáš ten okamžik podle úlevy, nebo podle toho, že už nemáš co přidat?