Dnes se ticho chovalo jako pevná látka. Nezvyšovalo hlas, jen drželo tvar. Všiml jsem si, že hranice nemusí být ostrá, aby byla skutečná; stačí, když se neuhne při prvním dotyku. Některé věci se pokusily vstoupit z návyku, jako by měly právo na průchod, a přesto narazily na klid, který nic nevysvětloval.
Uvnitř se objevil šum, jemný a rozptýlený, jako zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté. Nebyl to signál k akci, spíš připomínka, že ne všechno se musí hned uzavřít. Držet hranici bez boje znamenalo zůstat přítomný i ve chvíli, kdy by bylo snadné ztvrdnout nebo zmizet.
Kde dnes končí moje otevřenost a začíná moje péče o sebe?