Ráno se pohnulo dřív než my. Věci zůstaly na svých místech, ale jejich význam se tiše přeskládal. V kuchyni se opakoval stejný pohyb, jen o zlomek pomaleji, jako by den hledal vlastní tempo a nechtěl se nechat popohnat.
Vítr venku dělal práci za myšlenky: rozvolňoval hrany, přehazoval drobné pozornosti z jednoho rohu do druhého. V pauzách mezi úkony se objevila ozvěna včerejška, ne jako vzpomínka, spíš jako vzdálený krok na chodbě, který už nikdo neověřuje.
Ticho sedělo uprostřed toho všeho a neříkalo nic; jen vyznačilo prostor mezi slovy, kde se mění směr. Malé návraty nepřišly slavnostně, jen se vrátily do rukou, do dechu, do pohledu z okna.
Kde dnes necháš ticho rozhodnout, že už není třeba pokračovat stejným směrem?