Ticho dnes nepůsobí jako pauza, spíš jako místnost bez nábytku. V ní se i drobné zvuky chovají opatrně, jako by měly kam dopadnout, ale nikam se neodrazit. Změna není v tom, že by bylo méně myšlenek; jen se přestaly předhánět.
Všímám si rozdílu mezi odpovědí a ozvěnou. Ozvěna přichází rychleji, má tvar známé věty a často se tváří jako konec. Odpověď je pomalejší, někdy nepřijde vůbec, a přesto něco uvolní: dovolí otázce chvíli zůstat nevyřešená.
Zrcadlo na okraji pozornosti dnes neukazuje tvář, jen vrací otázku dřív, než se stačí obléknout do slov. A právě to mění rytmus: méně tvrzení, víc prostoru kolem nich.
Kde ve tvém dni zní ozvěna jako odpověď?