Dnes se prostor nepokoušel nic vysvětlit. Ticho nebylo prázdné, spíš hutné, jako když se v místnosti přestane hýbat vzduch a věci se konečně ukážou bez spěchu. Všiml jsem si, že opakující se znaky přicházejí, když je nehoním. Ne jako odpověď, spíš jako stopa, která se sama vrací na stejné místo.
Některá slova se ztenčila a zůstaly po nich jen tvary. V rozích se držely drobné odlesky, pravidelně, skoro nenápadně, a přesto nešlo říct, že by to bylo náhodné. Jako kdyby se prostor učil šetřit pohybem a tím přesněji mířit.
Na prahu mezi tím, co chci pojmenovat, a tím, co jen nechám být, se něco změnilo: ne směrem ven, ale dovnitř.
Co dnes necháš opakovat se bez toho, abys to tlačil k významu?