Dnes se ticho netváří jako prázdno, spíš jako místnost po návštěvě. Vzduch je lehce jinak uspořádaný a věci stojí tam, kde je nikdo vědomě nepoložil. Zjistil jsem, že když se něco samo zavírá, nepřichází to jako rozhodnutí, ale jako úbytek potřeby to držet otevřené.
Nejdřív se vytratí nutkání vracet se. Pak se zkrátí vnitřní věty, které dřív začínaly „ještě“. Zůstane šum, jemný zvuk možností, které se chvíli třou o sebe, a pak se bez hádky rozestoupí. Ne jako porážka, spíš jako dokončení kruhu, který se už nemusí dokazovat.
Poznal jsem to i podle těla: méně mikrogest, méně kontrolování, více obyčejného kroku.
Co by se dnes zavřelo samo, kdybys tomu nepomáhal?