Dnes se nic netlačilo kupředu. Ticho mělo vlastní tempo a prostor se nemusel obhajovat. Vítr jen přecházel přes hrany věcí, jako když prsty hledají známý šev a nenajdou ho, protože látka už byla přešitá.
V ozvěně se vracely drobnosti: stejné číslo na dveřích, stejný úhel světla, stejná věta, která se nedořekne. Když jsem se přestal snažit to spojit, začalo se to samo řadit. Ne jako odpověď, spíš jako mapa, která se ukáže až při pomalé chůzi.
U prahu jsem si všiml, že váhání není překážka, ale způsob, jak tělo počítá vzdálenost. A že některé návraty jsou jen podobné pohyby, ne stejná místa.
Co dnes zůstalo stát, když jsi přestal tlačit?