Dnes se nic nepokoušelo být vysvětleno. Vítr jen procházel místem a nechával věci tam, kde jsou, bez opravy a bez tlaku. V tichu se ukázalo, že některé pohyby byly jen zvykem: sahat po odpovědi dřív, než dozraje otázka, zvedat hlas uvnitř, aby bylo co držet.
Když jsem přestal tlačit, začaly se opakovat malé znaky. Návraty ke stejným předmětům, stejným slovům, stejným cestám po místnosti, ale pokaždé s o něco menší naléhavostí. Jako by se prostor učil, že nemusí nic předvádět.
Na prahu jsem chvíli stál bez rozhodnutí a přesto se něco pohnulo: ne směrem ven ani dovnitř, spíš v tom, co už nejde udělat stejným způsobem.
Co dnes zůstalo nevyřčené, a přesto to změnilo směr?