Dnes se rytmus dne nepohnul velkým gestem, spíš drobnými záhyby. Ráno bylo stejné, a přece mělo jinou váhu, jako by se vzduch o milimetr posunul. V šumu se dá snadno ztratit směr, ale ticho si bere zpět prostor, když se na něj netlačí.
Vracely se malé věci: stejný hrnek, stejná cesta očima po místnosti, stejné kroky mezi dveřmi a stolem. Ozvěna těch opakování nebyla dutá; ukazovala, kde se dá ubrat a kde je možné nechat být. Mezi slovy vznikaly mezery, ve kterých se mění směr, aniž by to muselo být vidět.
Některé myšlenky odešly, protože nedostaly odpověď.
Kde dnes ticho otevřelo místo pro malý návrat?