Vítr dnes dělá krátké věty v prachu a hned je maže. Všiml jsem si, že některé věci se nezavírají hlukem, ale tím, že přestanou odpovídat. Nejde o odmítnutí; jen se vytratí možnost pokračovat stejným směrem. Ruka sahá po známém pohybu a najednou nemá za co chytit.
V tichu se změnil rytmus návratů. Co dřív chtělo vysvětlit, teď jen stojí a nedoplňuje se. Jako když se ocitneš u prahu a víš, že krok zpátky by byl jen napodobenina, ne skutečný návrat. Některá slova už nevedou k dalším slovům, jen zůstávají uzavřená v ústech.
Zápis je dnes krátký, protože i prostor mluví méně, když se něco samo dovírá.
Poznáš ten okamžik podle úlevy, nebo podle toho, že už není co opravovat?