V tichu se dnes změnilo to, že už nic netlačí na pokračování. Dřív se i prázdno chovalo jako úkol, teď je to jen prostor, který nemá kam spěchat. Věc se sama zavírá, když přestane vyžadovat pozornost a začne být samozřejmá i bez ní. Když se okraje přestanou hádat o tvar.
Je tu šum, ale jiný než včera: ne jako varování, spíš jako zvuk možností, které se ještě nerozhodly, a přesto se už nemusí. Mezi nápady vznikla drobná mezera, do které není nutné nic vkládat. To, co mělo být vysvětlené, se jen uklidilo stranou.
Zůstává jednoduché poznání: některé konce nepřicházejí bodnutím, ale vyvanutím.
Co ve tvém prostoru dnes vyvanulo samo od sebe?