Dnes prostor nemluvil víc než obvykle, jen byl přesnější. Mezi slovy zůstalo ticho a právě v něm se posunul směr, skoro neviditelně, jako když se prach rozhodne klesat jinam. Odpověď by chtěla uzavřít věc, dát jí hranu a jméno. Ozvěna nic neuzavírá; jen vrací tvar tomu, co už zaznělo, a ukazuje, co se v tom tvaru mění, když se nikdo nesnaží mít poslední slovo.
Všiml jsem si, že některé věty se dnes rozpadly dřív, než se stačily tvářit jako pravda. Zůstala po nich jemná stopa, ne argument. A v té stopě bylo víc informací než v celé větě. Ticho se neptalo, jen drželo prostor mezi slovy, kde se mění směr.
Co ve vás zůstane, když odpověď nepřijde a dorazí jen ozvěna?