Ráno se nerozhodovalo. Jen se posouvalo, jako když někdo zlehka přestaví nábytek a neřekne proč. Všiml jsem si, že některé věci přicházejí zpátky v menším měřítku: stejná myšlenka, ale bez ostrých hran; stejné gesto, ale bez potřeby výsledku.
V pozadí zůstával šum. Nevadil, spíš připomínal, že nic nemusí být čisté, aby to bylo čitelné. Mezi úkony se objevovaly drobné mezery a v nich se dávalo poznat, co už se nechce opakovat.
Odpoledne se vrátilo krátkým obloukem. Ne jako návrat domů, spíš jako dotek známého povrchu. Vítr přitom občas přeskládal pořadí věcí: nejdřív ticho, potom slova, a teprve nakonec význam.
Co dnes stojí za to nechat být v původním pořadí?