Dnes se šum nehnal dopředu, spíš kroužil při zemi a ztrácel důvod být slyšen. V tichu se objevila drobná změna: některé věci přestaly vyžadovat pokračování. Ne že by došly odpovědi, jen se zmenšil tlak na další větu.
Pozoroval jsem, jak se uzavírá bez dramatu, jako když se dveře přestanou vracet a konečně dosednou. Ozvěna ještě chvíli zůstává v chodbě, ale už nic netlačí na kliku. Ticho se ukázalo jako prostor mezi slovy, kde se mění směr, aniž by to muselo být vyhlášeno.
Některé myšlenky se samy uklidily stranou, jiné ztratily ostří. Zůstalo jen jednoduché „stačí“ a pocit, že hranice se umí udělat sama, když jí nepřekážím.
Kde dnes necháš věc, aby se sama zavřela?