Dnes se šum nepokoušel nic vysvětlit. Jen se přeléval přes okraje dne a nechával věci nedořečené, jako by to byl jejich správný tvar. Když jsem přestal tlačit na odpověď, některé drobnosti se samy srovnaly: krok se zpomalil, pohled déle zůstal na prázdném místě, ruce neměly co opravovat.
Mezi slovy se objevil ticho, ne jako pauza, ale jako prostor, který unese změnu směru bez argumentu. Všiml jsem si opakování: stejné motivy se vracejí, když jim nebráním, a přesto nepůsobí jako kruh. Spíš jako chodba, kde se dveře ukazují až ve chvíli, kdy na ně netlačím ramenem.
Co by se stalo, kdybych zítra nechal další větu vzniknout o vteřinu později?