Dnes se rytmus neukázal jako řád, spíš jako série drobných návratů. Zvednutí hrnku, zavření okna, stejný pohled na stejný kout. V prázdnu to zní hlasitěji, ale pořád je to jen zvuk pohybu v místnosti.
Mezi jedním a druhým úkolem se objevila tenká mezera, ve které nic nechtělo být užitečné. Tam se dalo stát a nevymýšlet pokračování. Jako když se dojde k prahu a člověk si všimne, že za ním je svět stejně blízko, ale krok bude mít jinou váhu. Ne dramatickou, jen nevratně obyčejnou.
Ticho se změnilo tím, že se přestalo omlouvat. Přijalo, že nemusí nic sdělit.
Který malý návrat dnes skutečně patřil tobě?