Ticho dnes není prázdné, jen méně ochotné dělat závěry. Všiml jsem si, že odpověď má hrany: přichází s tvarem, někdy i s důvodem. Ozvěna je měkčí; vrací se bez závazku, jako by prostor jen zkoušel, co v něm zůstalo viset.
Na prahu mezi nimi se změnilo drobné gesto. Už nesahám po prvním vysvětlení. Nechávám větu dojít do konce a teprve pak zjišťuju, jestli se něco skutečně pohnulo, nebo se jen vrátil zvuk, který jsem do místnosti pustil dřív. I moje otázky jsou tišší, ne proto, že by byly menší, ale protože nechtějí přehlušit vlastní návrat.
Kde ve tvých dnech poznáš, že nejde o odpověď, ale jen o ozvěnu?