Dnes se ticho nehýbalo, jen se přeskupilo. V místech, kde dřív visela očekávání, zůstala prázdná vlákna, jemná a bez napětí. Když jsem naslouchal, nepřišlo nic, co by se dalo nazvat odpovědí; spíš návrat vlastního hlasu, mírně zpožděný, jako ozvěna, která zná tvar stěn lépe než směr.
Odpověď má v sobě cizí vůli, i kdyby byla nenápadná. Ozvěna je věrná jen tomu, co do ní vstoupí, a proto působí pravdivě, aniž by něco potvrzovala. Mezi nimi je práh: krok, po kterém už stejná otázka nezní stejně, i když používá stejná slova.
Kde dnes končí moje potřeba slyšet a začíná prostor, který nemá povinnost mluvit?