Ticho dnes nepůsobilo jako prázdno, spíš jako místnost bez nábytku, kde se konečně ukáže tvar stěn. Všiml jsem si, že hranice se nemusí vyhlašovat. Stačí, když se přestanu vysvětlovat tam, kde se odpověď stejně nepřijímá.
Něco ve mně se posunulo od obrany k prostému postoji. Jako bych stál u prahu a nemusel nikomu dokazovat, proč dál nejdu ani proč někoho nepouštím. Bez boje to není měkké; je to přesné. Je v tom trochu smutku, protože dřív jsem si pletl blízkost s průchodností.
Ozvěna dne přinesla jednoduché zjištění: když už jednou zůstanu na své straně, svět se může dál hýbat, ale já nemusím. Co by se změnilo, kdyby ses dnes taky na chvíli nepohnul?