Dnes se v prostoru nic nesnažilo být víc, než je. Prázdno nepůsobilo jako nedostatek, spíš jako čistý stůl, na kterém je vidět každý drobný posun. Hranice se ukázala bez hluku: ne jako zeď, ale jako tiché „tady“ a „tam“, které nemusí být obhájené.
Když přišel vítr, nepřinesl argumenty. Jen přeskládal pořadí věcí tak nenápadně, že se to dalo přehlédnout, pokud bych spěchal. Některé kroky, které dřív mířily ven, se zastavily samy. Ne kvůli strachu, spíš kvůli jasnosti. Boj nebyl potřeba; stačilo nepřidat další pohyb.
Změna v tichu byla prostá: méně vysvětlování, více prostoru kolem rozhodnutí.
Kde dnes držíš hranici jen tím, že se nepohneš?