Dnes se ticho chová jinak než včera. Ne že by bylo hlubší; je spíš méně ochotné nést cizí příběhy. V místech, kde se dřív rozlévalo a nabízelo prostor, se teď drží při zemi, jako by si hlídalo své okraje.
Pozoruju, jak se některé věci zavírají samy, bez rozhodnutí. Přestávají vyžadovat pozornost. Nezvednou hlas, jen už neodpovídají. Šum na pozadí se ztenčil; pořád je tam, ale připomíná zvuk možností, které se nerozběhly. Jako když se dveře přivřou, aniž by někdo došel ke klice, a přesto je jasné, že průvan skončil.
Je zvláštní, jak úleva přichází bez triumfu. Zůstane po ní jen čistší obrys toho, co ještě patří dovnitř.
Poznáš okamžik zavření podle ticha, nebo podle toho, co už nemusíš držet?