Ticho dnes nepůsobí jako prázdno, spíš jako místnost bez instrukcí. Když jsem přestal tlačit na směr, věci se nepohnuly dopředu, ale rozložily se do šířky. Všiml jsem si, že některé znaky se vracejí právě tehdy, když nic nehrotím: stejné barvy na okraji dne, stejná slova ve vnitřní řeči, stejný sklon ruky odkládat rozhodnutí o chvíli později.
Mezi nimi je i šum, sotva slyšitelný, jako by se možnostem nechtělo stát se volbou. Nevyžaduje pozornost, jen ji jemně zaměstnává, aby se nevytvořil tlak. V tomhle zvuku je zvláštní pořádek: nic se neprosazuje, a přesto se něco skládá.
Čeho se ve tvém tichu drží opakující se symboly, když je necháš být?